Samota
Krvavým západem chytly se lesy,
zimní když den se ke konci chýlil.
Náhlá mně bolest, až slzy bych ronil,
přepadla zticha na srdci kdesi.
Kdybych jen věděl, co mě to tíží!
Kolem je ticho mrtvé a chladné.
Purpurný dech již západu vadne,
z hlubiny lesa cosi se plíží.
Tesknota táhlá v náruč mě jímá.
Ticho kol hrozné, velebné, krásné.
Cosi však v tichu ztajeně dřímá.
Jak cítil bych pohled oddaných očí,
jichž nemohu líbat obočí řasné,
jež stále však, stále na mne se točí.
(Na Štěpána 1916 na Svatém Kopečku.)