Žena
Tak neznámá jak azur nebe dálný
jest lehce okřídlená duše ženy.
Tak měnivá jak hrst stříbrné pěny,
jež září a hned pohled její kalný.
Jest mnoho žen, však mnoho strun též v duši
a každá žena jinou rozzvučí;
ta klidně na ni hrá a jiná hrou tě mučí,
ta zlehka jen a ta zas divě hučí.
A řekne-li mi kdy: „Jak mám tě ráda!“
tu nechápu, zda v očích jejích řece
je milující cit aneb jed hada.
Já nevěřím jí nikdy, neb lží žije,
já nevěřím, však miluji ji přece,
ať srdce hladí mi anebo bije.
(16. 3. 1916)